Říkali, že to nejde…
🧭 O čem to celé je?
Jedním z Marťových koníčků je překonávání míst, kam by se za normálních okolností na svém vozíku nikdy nedostal. Spolu tomu říkáme „offroad“.
Momentálně to znamená, že si ho prostě vezmu na záda a vyrazíme. Objevujeme místa, kam by se jinak „nepodíval“. I když Marťa nevidí a nemůže chodit, dokáže každé místo prožít naplno – vnímá atmosféru, naslouchá přírodě, ptá se, co kolem sebe má, a já mu to všechno vyprávím.
A proč to děláme?
Protože jeho radost z těchto výletů je nenahraditelná.
💡 Pro koho jsou tyto stránky?
Cílem je motivovat rodiče, přátele i pečující osoby, které mají kolem sebe někoho na vozíčku – dítě, dospělého, kamaráda – a chtějí sdílet zážitky, nápady a tipy na výlety, které by vozíčkáře opravdu potěšily.
Chceme vytvořit komunitu lidí, kteří:
mají odvahu překonávat překážky,
hledají cesty tam, kde je jiní nevidí,
věří, že každý zážitek za to stojí.
💪 O pohybu, který má smysl
Jako trenér a majitel fit studia vím, co znamená funkční pohyb. Unést vlastní dítě na zádech do kopce? To je ten nejupřímnější trénink! A taky důvod, proč jsme založili tuto skupinu.
Víme, že to nepůjde věčně, a o to víc chceme každý moment využít naplno – a třeba najít i nové způsoby, jak dopravit vozíček do přírody, k vodopádu, na skálu, k rozhledně…
🌍 Pojďte do toho s námi!
Přidejte se do naší komunity! Společně:
si budeme vyměňovat tipy a triky,
navzájem se motivovat,
a třeba i vymýšlet nové technologie, které pomohou.
Podmínky výzev a sdílení:
Výlet musí být bezpečný pro všechny zúčastněné.
Počítají se pouze místa, kam nelze dojet autem a kam by se člověk na vozíku sám nedostal.
Sdílejte své fotky z offroad výletů – i z těch, kam „se prý nedalo dostat“.
Sledujte nás na sociálních sítích a pozvěte i další, kteří do toho chtějí jít s námi.
🧡 Protože…
Ne každý příběh začíná šťastně. Ale každý může skončit inspirativně.
Tahle stránka je o tom, že překážky nejsou stopky – jsou výzvy.
Říkali, že to nejde. A my říkáme: Tak koukejte.
Blog
22.4.2023
Jak to všechno začalo aneb Z dětské krosny až na vrcholky hor (doslova!)
Jako malý jsem měl klasickou dětskou krosnu – takovou tu, kam vás rodiče bez většího váhání šoupnou na záda a hurá do přírody! Třeba rovnou na Sněžku. Nikdo tehdy netušil, že jednou budu na pomoc druhých odkázaný napořád… Ale s vírou, že se jednou postavím na vlastní nohy, jsme si s rodiči dál užívali svět. Poznávali jsme přírodu, cestovali, smáli se a občas se taky zapotili – hlavně táta.
Jenže ouha. Mě to chození „na zádech“ začalo fakt bavit! Ne teda tátu, ale mě rozhodně jo. A protože můj osobní nosič (rozuměj táta) je srdcař, začali jsme společně vymýšlet, jak se dostat i tam, kam se běžný vozíčkář normálně nedostane. Když mi dětská krosna začala být malá, chvíli to ještě šlo „na koně“ – ale zkuste si vyšlapat všechna ta schodiště v Adršpachu až k lodičkám s dvacetikilovým batohem, co mluví a pořád něco komentuje. Byla to fuška… ale stálo to za to! A mám podezření, že jsem tam byl jako jeden z mála vozíčkářů.
Jenže jak to tak bývá – s jídlem roste chuť. A s výšlapy roste odhodlání. Rozjela se naše vlastní „offroadová challenge“! Táta začal hledat, jak mě dostat znovu na záda, ale krosnu pro větší děti už nikde nenašel. Pokud o nějaké víte, dejte nám vědět! My mezitím doma spíchli vlastní prototyp – základ byla koupená konstrukce „tatonka“, trocha šikovnosti, pár domácích materiálů, ségra jako hlavní konstruktérka… a bylo to!
Takže pojďte do toho s námi! Inspirujte se, vylezte z komfortní zóny (i vozíku) a hlavně – když bude váš táta taky váš osobní nosič, radši ho už teď pošlete do fitka. Dřepy se budou hodit. Věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti 🙂
odkazy:
OFFROAD test – První jízda, první pot a pár zajíců
(aneb jak to celé začalo)
Ještě než jsme se vydali dobývat pohoří a vrcholy světa (nebo aspoň Česka), čekal nás jeden zásadní moment: první test naší domácí krosny pro větší dítě.
Výroba byla dokončena, připomínky rodinného kontrolního výboru z větší části zapracovány, a tak už nic nebránilo první zkušební jízdě. Byl čas zjistit dvě důležité věci:
jestli se v tom dá vůbec sedět,
a jestli mě táta unese.
První bod – pohodlí.
Sedím dobře? Nekroutím se? Nesklouzávám? Mám oporu ze stran? A hlavně – nemůžu z toho vypadnout? Tyhle detaily se dolaďují dodnes, ale základní cíl byl splněn: sedím, držím, vnímám co kolem děje. Takže za mě 
.
Druhý bod – síla.
Táta sice není tintítko, ale jak sám říká: „Tohle není žádná sranda.“ Obzvlášť, když si nevymýšlíme procházky po chodnících, ale plánujeme spíš OFFROAD – louky, lesy, kopce, kořeny, kameny… prostě nic jednoduchého.
A tak vyrážíme – celá výprava v plné síle!
Se mnou a tátou šla taky mladší ségra. Tentokrát hezky po svých, ale byla nepostradatelná: hlavní sběrač borůvek a oficiální dokumentaristka celé akce. Všechno fotila, natáčela a občas i komentovala – a taky (upřímně) trochu škodolibě sledovala, jak to tátovi jde. A také samozřejmě protestovala, že jako jedniná z dětí musí jít posvých.
A abychom byli kompletní – s námi šla i taťkova přítelkyně Kačka, která v malém dětském nosítku – a ještě v šátku! – nesla naši nejmladší ségru. Takže jsme byli krásně rozvrstvení: někdo na nohou, někdo v krosně, někdo v šátku, ale všichni v pohybu.
První kopeček a já zezadu hlásím:
„Taťko, proč jdeme tak pomalu?“
A on mezi funěním:
„Mám pocit, že táhnu kamion! Jestli tohle je jen kopec za domem, neumím si představit nějakou pořádnou horu!“
Ale jo, zvládl to. Kopec pokořen! Pokračujeme dál po asfaltu. Já už ale netrpělivě přešlapuju (v hlavě) a pořád se ptám: „Kdy odbočíme do té louky? Já chci opravdový offroad!“
A konečně! Přichází první příkop. Táta se učí balancovat, přenášet váhu, ustát terénní vlny. Není to jednoduché – koleno má ještě čerstvě po operaci. Ale maká. A jde mu to!
Mění se zvuky. Šustí tráva, voní borovice, kroky se boří do lesní cesty. Každou chvíli něco praskne. Možná zajíc… možná divočák… možná jen větve. Každopádně doufám, že běžet nikam nemusíme – s touhle zátěží by ani na strom nevylezl.
Ale zvládli jsme to! Malý okruh, zato pořádný offroad. Přesně jako dřív, když jsem byl prcek v malé krosně. Teď to nějakou dobu nešlo – ale jsme zpátky. A s novým vybavením!
Mám z toho radost. Táta trochu míň (hlavně stehna,záda..), ale věřím, že mu koleno vydrží. Každopádně jsem mu naordinoval víc tréninků, víc dřepů, víc tire-flipů s velkou pneumatikou – prostě aby bylo z čeho brát. Protože: Offroad nás baví. A tohle byl teprve začátek!
Podzim 2023 – 1. sezóna je u konce
Uteklo to jako voda. Pár dní prázdnin, pár dní hezkého počasí… a najednou je léto fuč. My se ale nevzdáváme! Snažíme se využít aspoň posledních pár slunečných dnů, kdy jsem u taťky, a utrhnout ještě nějaký ten terénní výlet.
Ono totiž – tyhle výpravy jsou fakt super, ale kromě offroadu máme i jiné aktivity a povinnosti. Jeden víkend za čtrnáct dní u taťky není zrovna moc. O to víc si ale každý takový víkend naplno užíváme.
Na posledních podzimních výpravách jsme vyrazili „už jen“ – po lesích a loukách kolem té naší vesničky. Cíl byl jasný – koníci! To je zaručený tahák pro obě ségry. I když ta nejmladší tomu zatím ještě moc nerozumí, nadšení z výletu jí rozhodně nechybělo. Také jsme spojili příjemné s užitečným a jako domácí úkol do školy jsme nasbírali několik podzimních pokladů: nějaké listy, žaludy, šišky…
Jasně, dát si pořádný offroad ve sněhu by mohlo být stylové… jenže teplé oblečení, abych neprochladl, by pro taťku znamenalo pár kilo navíc. A klouzat se někde po ledu, to by taky nebyl úplně bezpečný adrenalin – věřte mi, z téhle výšky dolů fakt padat nechceš.
Takže co zbývá? Doufat, že se taťka přes zimu nebude v posilovně flákat. Dřepy, benche, mrtvé tahy – ať to všechno piluje, protože na jaře ho čeká další sezóna. A mě taky.
Tak ahoj, offroade – uvidíme se příští rok!
24. 7. 2024 – Taťkovy zkratky (aneb když nejde o život, jde o zážitek)
Všichni už víme – a hlavně holky už to vědí velmi dobře – že když taťka řekne „to bude jen kousek“, znamená to ve skutečnosti pár hodin minimálně, a hlavně to nebude po žádné pěkné cestičce. Ale to je přesně to, co mě na těch výletech baví nejvíc!
Je totiž zábava pozorovat, jak se postupně mění nálada celé výpravy. Start bývá pohodový, úsměvy, borůvky u cesty, všechno v klidu. A pak přijde pole. Nebo strniště. A začnou padat otázky typu:
„Proč jdeme zrovna tudy?“
„To jako fakt půjdeme napříč polem?“
A přichází první náznaky nervozity. A pak se to stane.
Taťka pronese legendární větu:
„Tady znám super zkratku.“
Tahle hláška už by se mohla tisknout na výstražné cedule. Protože jakmile ji vysloví, víme, že jdeme do něčeho nečekaného. Tentokrát to byla taková džungle, že i moje nohy metr nad zemí se škrábaly o ostružiní. A co teprve Anetka, která se musela tím zeleným chaosem prodírat po vlastních, s větvičkami v obličeji a pichlavým dobrodružstvím na každém kroku.
Aby toho nebylo málo, taťka je přesvědčoval, že chodit po strništi je přece krásný zážitek. Jo, asi jako šlapat po ježcích bez bot.
Já jsem si to ale z bezpečí nosítka užíval královsky – v sedě, s výhledem a s břišním smíchem. Občas je prostě fajn nebýt ten, kdo musí zdolávat každý kořen a šípek.
Naštěstí holky to zvládly skvěle, a to si zaslouží obrovský respekt. Doteď na to všichni s úsměvem vzpomínáme, i když v tu chvíli by asi někdo nejradši volal vrtulník.
A mimochodem – tehdy jsme ještě netušili, že to všechno byl jen trénink. Příště totiž přichází první hora našeho pohoří…
Tak se těšte – a vezměte si do batohu dobrou náladu a dlouhé nohavice!
27. 7. 2024 – Klínovec – naše první hora!
Nejvyšší vrchol Krušných hor – 1244 metrů nad mořem.
A zatím taky nejvyšší místo, kam jsme se společně dostali. A to nepočítám ještě dalších 24 metrů rozhledny, kam mě taťka dotáhl už jen tak přes rameno – protože tahat mě tam v krosně po těch úzkých točitých schodech by asi nedopadlo úplně slavně. Ale když už jsme byli tak vysoko… to by byl hřích nedostat se až úplně nahoru!
Ale pozor, nepředbíhejme – zpátky na začátek. Výstup na Klínovec byl totiž první pořádná zkouška.
Prý jsme šli „jen“ z posledního parkoviště, ale podle mě to byl spíš výstup na Mount Everest v malém. Taťka i Kačka si tam dost brblali, že tenhle terén je fakt blbej – samý kořen, šutry a šikmý svahy. Já na zádech jsem měl pocit, že jedeme v autě, co se neumí rozjet – samé cukání, hop a skok, jako by to táta zkoušel na trojku do kopce.
Aby toho nebylo málo, Kačka si cestou uvědomila, že naše nejmladší Nelča už taky není zrovna pírko. Prý to bylo jako by nesla Anetku. Jenže Anetka si to naštěstí statečně šlapala celou dobu po svých – jako správná horalka!
A pak přišel moment, kdy taťka porušil své slavné pravidlo „pivo až na vrcholu“. Jasně, už jsme byli skoro nahoře, ale žízeň je žízeň – a i Anetka uznala, že to bylo tentokrát zasloužené. No a nakonec jsme ho všichni následovali. Slavnostní lok pod rozhlednou – jak jinak!
Nahoře na hoře
Rozhledna? Super. Teda říkali to ostatní – já toho moc nevidím. Ale to nevadí – nechám si popsat výhled, pochválíme se, že jsme to zvládli, pár fotek (ideálně v cool póze), a hurá dolů!
Dolů, pomalu a stylově
Cesta dolů je prý někdy horší než nahoru. Brzdění bolí – to jsem slyšel už několikrát. My jdeme z kopce pěkně opatrně a zatímco nás turisti předbíhají, mám čas se s nimi dát do řeči. Protože víte co? Já na zádech – čelem k nim. Oni se blíží, já je mám v ideální výšce a pozici pro konverzaci. Taťka sice často neslyší ani půl slova přes to šustění lesa, ale já si povídám klidně za oba.
Často slyším:
„Jéé, ten už je velikej, co dělá ještě v nosítku?“
„A proč on nejde sám, když ta menší jde po svých?“
A tak jim rád vysvětlím, jak to je. A většinou pak jen uznale kývají hlavou a přidají větu typu „to je frajeřina“.
Přemýšlíme, že bychom si na to nechali udělat trička nebo samolepky s vysvětlením, ať to máme připravené rovnou. Něco jako:
„Ne, nejsem líný, ale tady to na vozíku fakt nejde.“
A co dál?
Klínovec byl super! První hora, první zápis do horského deníčku.
A právě tam se zrodil nový nápad – zkusit k podobným výšlapům motivovat i další kluky a holky na vozíku. Tedy hlavně jejich táty, mámy nebo kamarády, kteří je vynesou tam, kam by se sami nedostali.
Protože co je víc než výhled z vrcholu, který jste dobyli společně?
odkaz:
9. 7. 2025 – Tréninková jízda a plány na léto
Je tu další sezóna a prázdniny u taťky!
Škoda jen, že to vždycky tak uteče. Za ten rok jsme stihli spoustu výletů a zážitků, ale tenhle blog jsme se rozhodli věnovat hlavně našemu offroad projektu.
Takže žádné výlety „jen tak vozíkem“, žádné „autem na zmrzku a zpátky“, tady bude jen to, co „říkali, že nejde“.
A letos už na tom makáme i cíleně. S taťkou jsme se domluvili, že to zkusíme posunout dál – že budeme inspirovat další.
Možná už i vy pošlete nějaký svůj příběh nebo fotku z výšlapu – co jste zvládli, kde jste byli, koho jste na zádech vytáhli, nebo kdo vytáhl vás. Rádi to tu zveřejníme. Sdílení posouvá!
Náš hlavní cíl? Riegrova stezka. Znovu.
Letos máme jasno – chceme znovu projít Riegrovu stezku.
Byl jsem tam už jako malej, v klasické dětské krosně, když jsme ještě jezdili všichni dohromady – máma, táta i já. To jsme bydleli ještě společně.
Možná si někdo řekne, že si takový výlet nemůžu pamatovat.
Ale já si ho pamatuju úplně přesně. A možná právě proto, že nevidím, mám v hlavě jiný typ paměťáku. Zvuky, vůně, trasy, emoce…
Všechno se mi uložilo tak, že bych ten výlet poznal i po slepu (no vlastně doslova).
A taky si pamatuju vlak!
Jeli jsme tehdy autem na nádraží, vlakem do Železného Brodu, pěšky stezkou do Semil, a pak zase vlakem zpátky.
Teda… původně.
Jenže jak to tak bývá, v tom spěchu se mamka při nákupu lístků přeřekla – místo do Železného Brodu koupila jízdenky do Železné Rudy. Prý trochu dražší a průvodčí se trochu divil, že asi sedíme ve špatném vlaku, ale ten zážitek stál za to.
A hlavně – díky tomu na svůj první pořádný výlet vlakem nikdy nezapomenu.
Teď se tomu smějeme pokaždé, když to někdo zmíní.
A právě proto chci tuhle trasu každý rok opakovat.
Minimálně dokud mě taťka unese.
Letos jdeme do toho znovu, tentokrát jako větší, těžší, silnější výprava.
A taky s větším cílem. Už to není jen o nás, ale i o tom ukázat ostatním, že když se chce, tak to jde.
Tak co? Kdo se k nám přidá?
13.7.2025
Riegrova stezka – návrat do taťkovo mládí, tentokrát s rodinou (a pořádnou zátěží)
Táta vždycky říká, že Riegrova stezka je pro něj srdcovka. Místo, kde jako mladík s partou kamarádů brázdil krajinu s kytarou, ešusem a nulovým plánem. Prostě klasickej vandr – spát pod širákem, jíst, co kdo našel v batohu, a hlavně jít, kam nohy zavedou. Teď, o pár let (a pár kil) později, tam chodíme jako rodina. A podle táty je to o to větší zážitek, že teď může tyhle vzpomínky sdílet i s námi.
No jo, jenže ne všichni z toho byli úplně na větvi…
Mladší ségra si totiž svou éru nošení v krosně už odbyla. Tentokrát musela po svých – a přiznejme si, že v určitých dívčích letech to není úplně top výletní sen. Takže se z výpravy tak nějak decentně vyvlíkla. Její místo v krosně nahradila naše nejmladší ségra, která se nechala naložit celkem ochotně – aspoň aby se Kačka taťkovi tolik nesmála. A taky aby si jednou mohla říct, že si tím taky prošla. I když… zatím je ještě pidi, takže proti mně to byla spíš rozcvička.
Já jsem si tenhle výlet ale užíval naplno! Každý tátův krok jsem vnímal skoro jako masážní vibrační program – ať už šel do kopce nebo z něj. Každý list stromu který mi brnkl přes obličej jsem jsem prozkoumal a žádný kolemjdoucí turista mi neprošel bez pozdravení. Podle šumění Jizery jsem přesně poznal, jak moc se k ní přibližujeme nebo vzdalujeme. A věřte mi, bylo to pořád nahoru a dolů. A rozhodně ne po švýcarském asfaltu.
Taťka samozřejmě – jako vždy – mírně mlžil s délkou trasy. Aby Kačku neodradil ještě před výchozím bodem, nahlásil jen takové „pohodové“ kilometry. Dobře, že mě měl na zádech – mohl jsem jí zezadu průběžně komentovat výhledy, chválit výkony a sem tam něco vtipného pronesl, aby neztrácela morálku (a nevzala to lesem zpátky k vlaku).
No a na závěr to nejlepší – jeli jsme vlakem tunelem! A bez vozíku! Čistý punk a pocit svobody. Od té doby mi v hlavě hraje Oranžový expres a pořád slyším, jak ty pražce duní: doudá, doudá, doudá…
odkazy: Riegrova stezka – naučná stezka Údolím Jizery – Kudy z nudy
15. srpna 2025
Aquapark & DinoPark Ostrava
(aneb když se řekne „nejde to“ a my si to stejně zkusíme)
Letní dovolená v Polsku měla pro mě všechno, co si můžu přát – hotel, obě ségry a hlavně aquapark. Voda je totiž moje království. 
Tam už s taťkou máme sehraný postup: nafouknout rukávky (říkáme tomu „přifoknout bicáky a tricáky“) a šup do vody. Žádné složité zvedáky ani plošiny – taťka mě prostě popadne a hodí tam rovnou. A pak už jen najít divokou řeku a klidně bych se v ní nechal unášet celý den… ale to mi samozřejmě nikdy nedovolí. Naštěstí vždycky vymyslí i další zábavu.
Tentokrát jsem měl dokonce premiéru na tobogánu! 
Dalo mi to chvíli přemlouvání. Taťka z toho moc nadšený nebyl, ale když ségra Anetka projela pár zkušebních jízd a rozhodla, že to bude bezpečné i pro mě, padlo rozhodnutí: jedeme! Porušili jsme pár zákazů a sjeli jsme to spolu ve dvou. A že prý to nejde? Tak jste nás měli vidět a ještě jsme to museli párkrát zopakovat!
A vůbec – letos mi voda sedla ještě víc než obvykle. Postupně se přestávám bát. Hodně pomáhá, že taťka mě nespustí z očí. A i kdyby přece jen – kolem bazénu pořád pískají plavčíci, takže je jasné, že se tam fakt nenudí a svou práci berou zodpovědně.
No a víte, co mě napadlo? Že bych chtěl zkusit kurz plavání pro nevidomé vozíčkáře. Jestli něco takového existuje. Řekl jsem to taťkovi – a jeho odpověď? „Chceš kurz? Máš ho mít!“ A hned mi začal potichu odpouštět vzduch z rukávků. 
Trochu mě polil studený pot, ale nakonec jsem si to fakt užil. S taťkovým jištěním jsem si poprvé zaplaval úplně na volno. Nebylo to zrovna pohodlné, ale věděl jsem, že mě tam nenechá – a to je pocit, který stojí za všechno.
Ale aby to nebylo jen o vodě – mířili jsme přes Ostravu a tam na nás čekalo ještě něco: DinoPark Ostrava. 
Já totiž dinosaury miluju od malička. V Liberci jsem už dvakrát byl, ale ostravský park má jednu zvláštnost – a jednu velkou výzvu. Říká se, že do spodní části se na invalidním vozíku nedostanete. A že hlavně železný most připomíná spíš most z druhohor než bezbariérový přístup. No a pak je tam ještě „stezka pralesem“ – úzké cestičky, velké schody a opravdový offroad.
Jinými slovy: přesně pro nás. 
A víte co? Šlo to. S taťkou, Kačkou a trochou improvizace jsme se dostali i do té spodní části. A já si tam mohl osahat dinosauří kosti, nohy i zuby – prostě zjistit, jak byli obrovští. Barvy si stejně jen domýšlíme všichni, a je zajímavé sledovat, jak se teorie o dinosaurech mění i dnes.
Počasí nám vyšlo – já se hezky opaloval, ostatní se spíš pekli. A protože taťka viděl „zkratku nahoru“, bylo jasné, že obcházet dlouhou cestu nebudeme. Výsledek?
Kačka vynesla Nelču a pak ještě jednou kočárek.
Taťka dvakrát – jednou se mnou na zádech, podruhé s vozíkem.
Anetka? Aby to bylo fér, vyběhla si to taky dvakrát.
Byla to pořádná fuška v tom vedru, ale rychlejší a zábavnější než obcházet. Odměna? Zmrzka a dinosauří hurikán na ochlazení. A pak už jen čtyři hodiny autem domů.
Příště se těšíme na výlet zase s krosnou – ale uznejte sami, v 35°C by to byla spíš grilovačka než turistika. 
17.srpna 2025
Poslední den prázdnin – skály, rybník a trochu rocku
Sice trochu opožděně, ale mám tu ještě jeden restík – poslední prázdninový výlet s taťkou. Aby bylo jasno: prázdniny máme rozdělené napůl, čtrnáct dní u mamky, čtrnáct dní u taťky. A tohle byl úplně poslední den u taťky.
Ségra Anetka odjela už o den dřív – holčičí akce. Lístky na toho zpěváka Marka, co se pořád hledá, život ho kope do zadku a zpívá, že je to vůl. Mně to bylo trochu líto, že mě nevzali, ale dobře – přiznejme si, že je to spíš pro holky. My s taťkou, Kačkou a Nelčou jsme si našli náhradní koncert. U nás u přehrady, pěkně nahlas – basa, kytary, bicí, rock’n’roll. Z písniček si pamatuju jenom „Hloupá“, ale to nevadí. Byla to fakt pecka.
Ale zpátky k výletu. Bylo jasné, že poslední den za pěkného počasí nemůžeme prosedět doma. Tipoval jsem hory nebo taťkovy vzpomínky ze skal. A měl jsem pravdu – Český ráj. Žádné extrémně špičaté skalní věže, přece jen máme dohodu o bezpečnosti, ale i tak pěkný terén, kde se běžný vozíčkář nedostane. A s krosnou? Jo, zvládli jsme to až na vrchol.
Vyrazili jsme k pískovcovým útvarům kolem Komárovského rybníka u Branžeže. Žádné turistické dálnice, žádní šmajdalové – jen my, les a vůně borovic. Menší procházka v krosně a pak překvapení: cesta přes rybník. Voda byla tak nízko, že se dalo přejít až k molu, které čouhalo z rákosí. Taťka mě musel vysadit, abych si to užil i z téhle strany. Kousek dál se sice proháněli lidi na šlapadlech, ale my to dali „suchou nohou“ Komárovským rybníkem.
Někdy mají ty chvíle bez ségry svoje kouzlo. Ale pšššt, ať to Anetka neví. Však ona si zas najde čas na svoje sólo dobrodružství s taťkou.
A proč? Protože Branžež!
léto 2025
Říkali, že na koně to nejde?
Tohle sice není klasický článek z výletu, ale myslím, že sem padne jak prdel na hrnec 
Protože tomuhle „tréninku“ se s taťkou věnujeme celé léto.
V lázních, kde jsem byl teď s babičkou nám sice řekli, že hipoterapie se mnou nepůjde – prý moc velký kůň, málo asistentů a složitá manipulace.
No… co na to říct?
Říkali, že to nejde? Tak se zpětně podívejte na ty pokroky.
Hipoterapií už jsem zažil několik. Odmalička jsme zkoušeli různé – jednou delší pobyt v Krkonoších ve Strážném, jednou s babičkou Zlatkou na Moravě v Bohuslavicích a pak tak různě, kde se nějaký kůň naskytl. Jenže ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Ne každý kůň je pro mě ideální. Musí to být kliďas, který se nebojí, musí být tak akorát velký – a hlavně široký.
Široký, ano přesně to. Ono totiž povolit moje svaly kolem kyčlí není jen tak. Když je hřbet moc úzký, tělo se hned zkroutí, když moc vysoký, vypadám jak v pátém patře a nejde mě dobře jistit. Takže najít ideálního koně je skoro jako hledat zlatý střed.
A my jsme ho našli. Jmenuje se Soptík. Je to opravdový parťák – klidný, trpělivý a přesně tak akorát velký. Jezdím na něm s tetou Evou a taťkou. Dřív, když jsem byl menší, to bylo o něco jednodušší – taťka nebo mamka mě mohli na koně položit vleže a pomalu mě jistit z boku. Teď už jsem větší a silnější, takže už jezdím v sedě – jako správný cowboy. Jenže tím je to celé o dost složitější – technicky i organizačně.
Ale když už sedím, držím se a Soptík se pomalu rozejde, všechno se najednou uvolní. Cítím, jak se moje tělo hýbe do rytmu, svaly kolem kyčlí i zad se začnou pomalu povolovat, a hlava přepne z napětí do pohody.
A to je přesně ten moment, proč to celé dává smysl. Po každé jízdě je na mně vidět rozdíl – svaly povolené, ruce klidnější, dech volnější. A hlavně ten pocit jistoty. Protože vím, že mě teta i taťka jistí, že mě nenechají spadnout.
Takže když někdo řekne, že na koně to nejde – tak my říkáme: jde to!
Chce to jen správného koně, pár odvážných rukou a trochu víry, že to stojí za to.
A jestli si myslíte, že jsme nějací amatéři, tak to vůbec!
Teta Eva je profík – a pro jistotu všechno konzultuje s dalšími odborníky, kteří se specializují na hipoterapii a dětskou rehabilitaci. Všechno tak probíhá bezpečně, s rozumem a s ohledem na to nejdůležitější – aby mi to pomáhalo a bavilo mě to.
A důkaz nakonec?
Po každé jízdě mám volnější nohy minimálně na několik dalších dní.
A hned po slezení z koně je to úplně jiný pocit – jako kdyby moje stažené nohy najednou dostaly svobodu.
A co dál?
Naše přání do budoucna?
Speciální vozík do terénu. Takový, ve kterém budu moct být aktivní i já sám – makat rukama, zatáčet, držet balanc… a zároveň bude mít přídavný elektromotor a spoustu dalších vychytávek na míru.
Zatím jsme nic takového nenašli – ale to přece neznamená, že to nejde. Možná se ještě ani žádný takový nevyrábí…
Ale jak říká taťka:
„Když něco nejde, znamená to jen, že to ještě nikdo nezkusil dost poctivě.“
Takže hledáme tipy, inspiraci a třeba i někoho, kdo by do toho šel s námi.
* Nápadníka, výrobce, konstruktéra, bastlíře, designéra nebo klidně jen nadšence, co se nebojí výzvy.
Ozvi se! Třeba právě s tebou sestrojíme vozík budoucnosti.
